Související obory

Vnitřní lékařství

Vnitřní lékařství (také interní medicína, hovorově též interna) je jeden ze základních oborů klinické medicíny. Zabývá se diagnózou a převážně nechirurgickou léčbou onemocnění vnitřních orgánů u dospělých. Interními chorobami dětí se zabývá pediatrie, a proto může být považována také za obor vnitřního lékařství. Přestože termín vnitřní lékařství může svádět k domněnce, že se zabývá pouze onemocněními vnitřních orgánů, není tomu tak, internisté léčí celého člověka, nejen vnitřní orgány. Pokud se chce lékař – absolvent lékařské fakulty – specializovat pro obor vnitřní lékařství, může si zvolit buď obor vnitřní lékařství (všeobecná interna), nebo některý z podoborů specializující se na některý orgánový systém nebo na skupinu chorob. Atestační příprava trvá minimálně pět let, z toho nejméně dva roky tvoří společný interní základ (s výjimkou pediatrie), následovaný třemi lety specializačního výcviku. Zákon č. 95/2004 Sb. O podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta v platném znění definuje interní obory, ve kterých lze v ČR získat atestaci. Jedním z nich je i nefrologie.

Mnoho témat interního lékařství úzce souvisí s nefrologií. Důvodem je společný výskyt chronického onemocnění ledvin a řady dalších interních chorob, jako například diabetes mellitus, hypertenze nebo obezita, a to včetně akutních komplikací typu infarktu myokardu nebo cévní mozkové příhody.

Cévní chirurgie

Cévní chirurgie je poměrně mladý chirurgický obor, který se zabývá léčením pokročilých forem onemocnění cév, a to zejména tepen. Existuje řada dalších onemocnění a stavů, které mají co do činění s cévní chirurgií – patří sem mj. i cévní poranění a náhlé příhody, jako jsou např. některé akutní tepenné uzávěry. Je důležité, že většinu těchto stavů a situací dokáže moderní cévní chirurgie diagnostikovat a léčit. Dnešní cévní chirurg úzce spolupracuje s rentgenologem a mnohé procedury lze dnes provádět méně krvavou cestou než dříve. V oblasti nefrologie je spolupráce s cévním chirurgem zaměřená především na zakládání arterio – venózních spojek (tzv shuntů) a následnou péči o ně. Předpokladem úspěšné hemodialyzační léčby je totiž právě kvalita cévního přístupu a jeho dlouhodobá funkčnost.

Transplantační medicína

Transplantace ledviny je jednou ze tří základních léčebných metod ledvinného selhání. Je to navíc jediná metoda, která dokáže obnovit očišťovací funkci organismu a vyhnout se závislosti pacienta extrakorporálním očišťování krve. Nefrologové jsou proto s transplantology v intenzivním kontaktu, a to již ve fázi, kdy u pacienta ještě není nutná dialýza, ale její potřeba se nezadržitelně blíží. Možnost připravit pacienta včas na tzv. preemptivní transplantaci (ještě před nástupem do dialyzačního programu) totiž přináší mnohé výhody a především zajistí pacientovi mnohem lepší životní prognózu. Spolupráce tedy začíná již v predialyzační fázi, kdy probíhají potřebná vyšetření před zařazením pacienta na čekací listinu k transplantaci. Po úspěšné transplantaci pak nefrolog pacienta pravidelně kontroluje a ve spolupráci s transplantačním střediskem ověřuje životnost ledvinného štěpu a prospívání pacienta.

Urologie

Urologie je chirurgický lékařský obor zabývající se diagnostikou a terapií chorob vylučovací soustavy a mužských pohlavních orgánů. Má tedy širší záběr než nefrologie, nicméně právě proto, že onemocnění ledvin může mít svůj původ v některé z dalších etáží močového ústrojí, je úzká spolupráce nefrologa s urologem velmi důležitá, a to jak v oblasti diagnostiky, tak terapie. Po ošetření urologem se pak pacient, pokud je k tomu indikován, většinou navrací do péče k zpět nefrologovi, který jeho funkci ledvin pravidelně monitoruje a řeší případné následky onemocnění močových cest.

Diabetologie

Diabetologie je podoborem vnitřního lékařství specializujícím se diagnostiku a léčbou diabetes mellitus a jeho komplikací. A právě jednou z pozdních komplikací déletrvajícího diabetu mellitu je diabetická nefropatie, která je příčinnou chronického onemocnění ledvin a následně i ledvinného selhání. Více než třetina všech dialyzovaných pacientů, kteří jsou v ČR zařazeni do chronického dialyzačního programu, jsou právě diabetici. Diabetolog a nefrolog tedy spolu musí velmi úzce spolupracovat, a to již tehdy, kdy se původní choroba začala projevovat zhoršenými ledvinnými funkcemi. Diabetolog, který pacienta pravidelně léčí z pohledu diabetu, jej odesílá k nefrologovi a ten pak zajistí pravidelné kontroly ledvinných funkcí a případnou léčbu s tím související. Včasné konzilium nefrologa může pomoci významně oddálit ledvinné selhání a tím i závislost diabetika na některé z očišťovacích metod.

Lékařská genetika

Lékařská genetika je odvětví lékařské vědy, které se zabývá lidským genomem a jeho poruchami, a to s ohledem na jejich lékařské důsledky, tedy vrozené či dědičné vady a choroby. Dědičné choroby vznikají z chybné informace, která je uložena v každé buňce těla, takže se nedají v běžném smyslu vyléčit. Dají se však diagnostikovat a jejich projevy do jisté míry mírnit. Například u dědičných chorob metabolismu lze pacientovi dodávat chybějící enzym nebo vhodnou dietou omezovat následky poruchy. Z genetické analýzy lze také předvídat pravděpodobnost výskytu jistých onemocnění. V oblasti nefrologie existuje mnoho geneticky podmíněných onemocnění, která mohou vést ke ztrátě vylučovací a očišťovací schopnosti ledvin. Vrozená a dědičná onemocnění ledvin jsou nejčastější příčinou chronického selhání ledvin dětí a významně se podílí na chronickém selhání ledvin dospělých. Mezi vrozená onemocnění ledvin patří především vývojové anomálie vývodného močového traktu, které častěji bývají již primárně spojeny s dysplazií ledvin. Další příbuzní mají také vyšší pravděpodobnost těchto anomálií, pravděpodobnost není však jednoznačně definována jako u monogenně dědičných chorob ledvin. Nejčetnější skupinu dědičných chorob ledvin tvoří cystická onemocnění ledvin. Další významný podíl tvoří choroby kolagenu (především kolagenu IV). Pacienti s mikroskopickou glomerulární erytrocyturií, často familiárně vázanou, tvoří významnou část pacientů nefrologických ambulancí. V posledních letech je zkoumán význam genetických faktorů podílejících se na vzniku nefrotického syndromu, především fokálně segmentální glomerulosklerózy a minimálních změn, jejichž rozpoznání ovlivňuje i terapii a prognózu těchto onemocnění. Spolupráce nefrologa s genetikem je tedy velmi důležitá a může pomoci včas odhalit příčiny nevratného poškození tohoto životně důležitého orgánu.